Pod většinou našich deskových her je podepsán lotyšský inovátor Jevgenij Geller. Připravili jsme pro vás rozhovor, díky kterému můžete do jeho zajímavého kreativního světa nahlédnout.
Co jsou transformační a business hry?
Přesná definice transformačních her neexistuje. Pro jednoho člověka jsou edukačním konceptem, pro druhého formou zábavy, pro třetího systémem rozhodování. V každém případě jsou to deskové hry, jejichž techniky pocházejí z psychologie, koučování, tréninků a vzdělávání. Ty jsou chytře spojené dohromady a zabalené do herního formátu, který lidem pomáhá dobře se ponořit do procesu učení. Když vytvoříme určitou realitu, v níž si člověk hraje stejně, jako když byl malé dítě, učí se mnohem efektivněji, než při pouhém předávání informací, na přednáškách a podobně. Získává nejen znalosti, ale rovnou se učí i způsoby, jak tyto znalosti aplikovat, zažívá sám sebe v různých rolích.
Jak jste se k takovým hrám vůbec dostal?
Na vysoké škole jsem studoval takový experimentální kurz, kde se připravovali trenéři, vedoucí psychologických výcviků. Vlastně dva kurzy. Jeden byl pro psychology, tedy osobní konzultanty, a druhý pro školitele. Když v roce 2008 přišla finanční krize, pracoval jsem jako polygraf a školitel reklamy. Velké společnosti tehdy snížily dva typy rozpočtů – na reklamu a na školení. A já jsem si najednou musel položit několik zásadních otázek: Co mám teď dělat se vším tím, čemu jsem věnoval posledních patnáct let? Mám to prodat? Zbavit se vlastního businessu by byla škoda. Jsem Lotyš, pracoval jsem v Moskvě. Mám se vrátit domů nebo mám zůstat? Všechno tohle jsem potřeboval vyřešit. Jako člověk, který ví, jak funguje koučování a psychologické poradenství, jsem ale hledal ještě nějakou další možnost. A našel jsem ji – cestu mi překřížila desková hra Transformace. Moc se mi zalíbila a já jsem se na jejím základě rozhodl zbavit se všeho, co jsem měl, a odjet na rok do Lotyšska, kde jsem se dával dohromady, olizoval si rány a po nocích přemýšlel o hrách. Na konci roku 2009 jsem je začal vyvíjet a v roce 2010 jsem už hrál svou první hru. Genesis.
Když jste objevil hru Transformace, jen jste ji hrál nebo už i sám vedl?
Vedl. Tehdy jsem si ji objednal na Amazonu, kartičky byly samozřejmě v angličtině, zařídil jsem překlad a začal hru nejen facilitovat, ale také vymýšlet různé způsoby jejího provedení: míň lidí, víc lidí, odlišné příběhy. Byla to skvělá škola pro moje vlastní hry. Transformace je vlastně babičkou Genesis. Převzal jsem z ní hlavní myšlenku a mechaniku, ale očistil ji od ezoterických konceptů. Chtěl jsem vytvořit hru vhodnou pro lidi, kteří se pohybují na pracovních trhu, na univerzitách, ve firmách. Pro různá publika, která uvítají pomoc při rozhodování o reálných věcech kolem nás.
V čem spočívá hlavní kouzlo vašich her? Proč by měl být tento nástroj lepší než ostatní, které se používají v oblasti psychologického poradenství a obchodního školení?
Za koučem, psychologem nebo školitelem se vydáváme s něčím konkrétním. U psychologa jsme v roli klienta, u školitele v roli studenta, u kouče v roli člověka, který chce něčeho dosáhnout. Při hře si můžu užívat všechny tyto role najednou, měnit je od jedné úrovně k druhé. Navíc zpětnou vazbu získávám nejen od facilitátora, ale také od ostatních účastníků (pokud se hraje v týmu), což bývá velmi užitečné. Hra je jedinečná v tom, že kombinuje zábavu, školení, získávání nových dovedností, jejich aplikaci a zpětnou vazbu.
Oproti tomu běžné obchodní školení vypadá asi takhle: “Zvedněte ruku, kdo to dělá. Jak dlouho to děláte? Ukažte, jak to děláte. Aha, tak to děláte špatně, já vám teď ukážu, jak se to dělá dobře. Viděli jste to všichni? Nějaké otázky? Ne? Tak se teď rozdělte do dvojic a pracuje na tom, já si jdu dát cigaretu, kafe a bagetu a až se za čtyřicet minut vrátím, budeme pracovat se zpětnou vazbou.” Na školeních s business hrami zažijete něco úplně jiného. Zlepšujete dovednosti a dostáváte se do různých sociálních rolí. Představte si například hru, která má čtyři části: jednou jste zaměstnanec, jindy specialista, pak top manažer a nakonec majitel společnosti. V rámci jedné firmy řešíte úkoly ze všech těchto pozic, s různou úrovní odpovědnosti a příjmů, rozšiřujete svůj horizont vidění toho, co můžete a nemůžete, zjišťujete, jestli to chcete dělat, jestli se tím chcete stát. Když je někdo dobrý obchodník, může mířit na pozici vedoucího oddělení, anebo na místo specialisty pro kontakt s velkými váženými klienty. Hra vám pomůže rozpoznat, která cesta je vhodnější pro něj i pro firmu. U transformačních her je to ještě jinak – nejde o obchodní proces, dovednost nebo techniku, ale o člověka samotného, jeho nejhlubší přání. Hra vám pomůže naslouchat sám sobě. Učí vás, ale jste to nakonec vy, kdo si musí ujasnit, v čem se cítíte příjemněji a kudy chcete růst.
Česko a západní svět se transformačními a business hrami seznamuje, ve východním bloku s nimi pracujete už dlouho. Jak si vysvětlujete jejich úspěch?
Když se v 90. letech objevily počítačové hry, všichni jsme seděli u počítače a běhali s klávesnicí nebo s joystickem v ruce. Jenže když tohle děláme dlouho, začneme trpět nedostatkem živého, teplého kontaktu. Společnost prahla po zajímavé komunikaci, v níž nejde o všední věci s konkrétním účelem. Realita počítačových her ale nakonec není dostatečně hravá a tolik neřeší nás samotné. Postrádá život a vřelost. Další problém je, že se svět stává infantilním. Lidi do pětadvaceti tráví svůj čas u stolu a studují, teprve pak jdou do skutečné práce. Pokud bereme jako průměrný věk 75 let, pak se celou třetinu života jen učí, nijak se nerealizují, nemají příležitost být ještě někým jiným než studentem – být třeba člověkem vyvářejícím svůj business. Hra je příležitostí vyzkoušet si, jaké je být někým jiným: podnikatelem, leaderem start upu nebo organizátorem křížové výpravy. Pomůže vám spojit se s lidmi s podobnými hodnotami, jako máte vy. Umožní vám realizovat přání, naučit se něco nového a vytvořit plán.
Čím to, že jsou hry tak populární právě v zemích bývalého Sovětského svazu?
Tuším, že na Západě máte ve Stuttgartu „Největší výstavu deskových her“, většina z těch her je rodinná a určená pro zábavu. My jsme s tím začali proto, že nás zajímalo téma transformačních her. Jejich největší boom přišel v roce 2014 na Ukrajině. Podle mě byl spojený s válkou a s terapeutickou prací s PTSD, posttraumatickou stresovou poruchou. Tvůrci nejúžasnějších a nejzajímavějších her, které na Ukrajině vznikly, jsou psychologové, kteří byli v době války ve válečné oblasti v Lugansku. Dále se dnes hry hodně vyvíjejí ještě v Rusku a v Kazachstánu. A pomalu se přidávají i další země, například Bělorusko má skvělé herní festivaly. Obecně u nás roste poptávka po hrách jako po novém způsobu přenosu znalostí a zapojení lidí. Psychologové a trenéři během hry navíc mohou diagnostikovat různé věci a pak se na ně zaměřit v rámci individuálních terapií a konzultací.
Myslíte, že Evropa, americký kontinent a další části světa vás budu v tomto následovat?
V západním světě jsou etablované pracovní hry. Ani ne obchodní, ale takové, co jsou změřené na cíle, strategické cíle, monopoly. Transformačních her se tam zatím uchytilo jen pár: úplně nejstarší hra svého druhu Leela, už zmiňovaná Transformace, Cash Flow, která mění světonázor na téma peněz, izraelská FreshBiz a Tambolia, méně známá hra, která vznikla v USA a je založena na buddhistickém přístupu. Vnímám to tak, že lidé z bývalého Sovětského svazu nejčastěji hrají osobní hry a západ teď začínají dobývat naše business hry. Komunikační trenažér Networker jsem právě přeložil do němčiny, polštiny, hebrejštiny a angličtiny. Velmi zajímavý pro mě bude ale i okamžik, kdy se hry přeloží do španělštiny pro Latinskou Ameriku, do arabštiny, do hindštiny a do čínštiny.
Můžete říct něco o konkrétních úspěších, ke kterým vaše deskové hry vedly?
Před tím, než jsem se jim začal aktivně věnovat, jsem celé dny trávil v místnosti bez oken, neviděl živého světla. Takový je holt svět polygrafie. A pak jsem se najednou ocitl na místech, o kterých jsem ani nesnil. Hrál jsem Genesis ve Francii na zámku, byl jsem s ní na Seychelách, začal se svobodně pohybovat po celém světě, změnil se můj sociální status, celý život. Nemluvě o tom, že jsem se se svými hrami dostal na Ukrajinu, do Uzbekistánu a Kazachstánu. Snad se mi někdy podaří navštíví i Turkmenistán, tu krajinu, kde je oficiálně zakázáno slovo virus a za roušku na ulici můžete reálně dostat kriminál. Kdyby se mi povedlo dovézt hry právě sem, hodně by to pro mě znamenalo.
A pokud mám zmínit příběhy jiných lidí: vzpomínám si třeba na Naděždu Babkinu, za kterou jsem jel hrát Genesis do Moskvy. Dva týdny na to se odstěhovala na Goa nebo na Bali, teď se po sedmi letech vrátila a taky je faciliátorem Genesis. V business prostředí velmi dobře funguje hra Networker, některé firmy ji úspěšně používají k náboru nových zaměstnanců. Na jejím základě testují, jestli člověk umí mluvit, zda dokáže vzbudit sympatie nebo sdělit klientům nějaké pocity. Je to efektivnější než dotazníky a běžné testy. Je okamžitě jasné, kdo na co má, jestli umí rychle odpovídat, reagovat, nesloží ho kritika.
Jaké jsou vaše další cíle a sny?
Hm, moje cíle a sny… Vymyslel jsem hru Čas pro sebe, ta je teď hodně populární. Pokud bude karanténa trvat ještě dlouho, budu ji hrát každý boží den. V téhle době se nejčastěji říká: „přijď se ke mně léčit” nebo „krize je příležitost.“ V obou případech si musí člověk najít prostor, čas. Jenže ten během karantény například ženy s malými dětmi nemají. Rady jako “najdi si klidné místo pro online meditaci” zní v jejich očích jako vtip. Lidé v karanténě jsou deprimovaní, mají nedostatek fyzických kontaktů, komunikace, smyslu života, který jim normálně dává práce. Vzrůstá tedy poptávka po společenských aktivitách, ve kterých je potěšení, to znamená, že jsou teď v kurzu osobní hry.
Taky vyvíjím hru pro starší generaci, jmenuje se Náš čas. Všichni jsme silně orientováni na business, hrajeme hry zaměřené na kariéru. Ale co lidi 50 plus? Mají hrát karty? Domino? Specializovaných her pro ně existuje jen pár. Faktem přitom je, že tato věková kategorie trpí nedostatkem socializace a většina jejích radosti je spojená s minulostí. Takže vymýšlím hru, ve které figurují filmoví herci 80. let, pořady, knihy, které byly populární. Takovou, která spojí podobně staré lidi, co si rádi společně zavzpomínají na mládí.
Chápu tedy správně, že vaše další cíle a sny jsou nové hry?
Nové hry, nové země a převedení deskových her do online formátu.
Jako autor znáte transformační hry nejlépe, máte bohaté zkušenosti s jejich hraním… Co byste poradil České republice? Co máme dělat, abychom co nejlépe využili herní potenciál?
Hrajte a sami uvidíte, co všechno vám to přinese. Komunikační hry jako Networker budou užitečné vždycky. Děti přestávají číst knihy, tráví hodině času online, sledují Youtubery, kteří když už mluví o hrách, tak je to Minecraft, a mají velmi specifický jazyk. Všechno je to takhle v naprostém pořádku, ale – člověk, který nevyrostl na knihách ale na Youtuberovi, se v mojí firmě bude jen těžko starat o klienty s vysokoškolským vzděláním. Buď mu dám tedy ve společnosti nižší pozici anebo ho naučím mluvit jinak. Stále důležitější bude i hra Čas pro sebe. Umíme totiž dosahovat výsledků, to jsme se učili od dětství. Ale nikdo nás neučí, jak mít z něčeho potěšení, radost.
Naopak se často říká, že „potěšení není v životě to nejdůležitější“…
Po nějaké době je člověk tak strašně unavený, že jediné dostupné potěšení, které má, je spánek. Spánek, jídlo a pokud vám ještě zbývají nějaké síly, tak setkávání s kamarády. Je ale ještě spousta dalších zajímavých věci jako knihy nebo turistika a kvůli tomu všemu se vyplatí hrát, třeba zmíněný Čas pro sebe. To je navíc hra, kterou lze přizpůsobit různým zemím nebo dobám. Lidi mého věku se v souvislost s perestrojkou a s rozpadem Sovětského svazu rozutekli do různých krajin. Sám žiju v cizím městě. A přitom chci potkávat své vrstevníky, kteří se mnou mají společnou minulost, mluvit s nimi o filmech, které znají, pro které byly stejnu událostí jako pro mě. Třeba o kultovním snímku „Queen in Budapest“. Sdílíme všechno, co je s ním spojené – jak jsme ho hledali, jak jsme ho poprvé viděli, jak jsme tu hudbu poslouchali… V Lotyšsku jsme měli takový vychytaný pořad Rainbow, kde vysílali hudební videoklipy. V roce 1984 jsem tam poprvé narazil píseň Radio Ga Ga od Queen a hned mě to vzalo. Bylo mi čtrnáct. O tom bych taky rád mluvil s lidmi, kteří mi skutečně porozumí. Hry jsou tedy skvělé na adaptaci a hledání sdílených hodnot. Vyrůstali jsme v době, kdy jsme všichni sledovali jednu věc. Dnes existuje 500 kanálů, zájmy lidí jsou velmi různorodé, a je těžké najít někoho, s kým byste se mohli bavit o tom, co vás skutečně baví a zajímá. Hry umožňují takové lidi propojit, vytvořit komunitu se společnou historií.
Jak vlastně vyvíjíte své hry? Spolupracujete s odborníky z různých oblastí?
Teprve teď začínám na hrách s někým spolupracovat, konečně mám vlastního designéra, před tím jsem to celé dělal sám. Matrix, Genesis, Genesis Life a další jsou čistě moje dílo. Pochopil jsem ale, že už jsem dosáhl určitého stropu. Nemám teď tolik času na design, musím přednášet, předvádět, jezdit po festivalech. Proto jsem si našel skvělou expertku Allu Marušenko z Ukrajiny. Říkám jí, co má dělat, a ona to úžasně kreslí. Je v tom větší profesionál než já, diplomovaná designérka. Přesto mám v plánu udělat ještě nějaké hry sám. Na jiných bych zase rád spolupracoval s odborníky, protože chci také růst, aplikovat různé přístupy a techniky, nejen ty, kterým důvěřuji .
No a jak to celé dělám: Nejdřív přijde nějaký šílený nápad na určité téma. Nejčastěji jde o téma, které je zrovna aktuální, nějak se mnou rezonuje. Když jsem dělal Genesis, potřeboval jsem se rozhodnout, co se svým životem dál. Když bylo nutné dobře a hodně mluvit, vytvořil jsem Networker. Dřív jsem jako polygraf v jakékoliv kavárně, kam jsem přišel, zkoumal každý kus papíru. Teď pozoruju a studuji různé procesy a říkám si: “z tohohle bych mohl udělat takovou a takovou hru”. Svůj nápad si přibližně zapíšu, pak začnu kreslit a navrhovat přibližný design pole, přidávat k němu přibližné balíčky karet a přibližnou mechaniku. V tuto chvíli mám strukturu nakreslenou tužkou a sedám si k počítači, kde kreslím už krásné, barevné pole. Dívám se na něj a vnímám, jestli funguje nebo ne. Pak vytvořím prototyp, který třikrát testuju. Nejdřív mi kolegové, herní facilitátoři, dávají zpětnou vazbu, jak se jim hra vede. Druhé kolo je s experty na danou oblast. To znamená, že například Networker projdu s trenéry rétoriky, mistry mluvení, aby mi řekli, jestli to dává smysl a je v tom ta žádoucí hodnota. A třetí část testování probíhá s běžnými klienty, kteří to jednou budou hrát. Od těch chci vědět, jestli je jim všechno jasné a zda je pro ně hra užitečná. Tímhle způsobem to tedy zkouším a případně pak něco změním nebo přidám.
Říkal jste, že jedním z vašich plánů, je převedení her do onlinu. Jak to jde?
V digitální budoucnosti vnímám spoustu problémů. Rád vidím člověka, jeho emocionální reakce a pohyby, cítím jeho vůni. Na monitoru ale koukám jen na ploché tváře, chybí mi tam celá část vjemů. Než si na to zvykneme, tak místo toho, abychom se nořili do hry, budeme řešit, jak vypadáme. A to je rušivé. Pak jsou tady technické potíže, kvalita přenosu dat, někteří lidé se neustále sekají a musí vše říkat znovu, pro vedoucího hry je mnohem náročnější držet v online prostředí pole. Ale vím, že to časem bude ok. Pro mě jako faciliátora je každopádně online určitě náročnější než offline.
V Rusku se zatím podařilo skvěle zdigitalizovat Networker. U transformačních her je to bohužel složitější, u nich je přece jen důležitý životní proces. Dokonce si myslím, že v budoucnu bude řada herních formátů dostupná pouze offline. Budou dražší, pro lidi, kteří chtějí prožívat pocity v plné šíři.
Jaké hry z vašeho portfolia doporučujete firmám a freelancerům v téhle nelehké době?
Svět se rozdělil na dvě části. Ta první neví, co dělat dál, potřebuje podporu, energii, laskavá slova a potěšení. Čas pro sebe a Genesis Life jim mohou pomoci najít způsoby, jak se z negativního rozpoložení dostat. Na druhé straně je řada firem, které jsou stále nad vodou, ale lidé, kteří odtud odcházejí, budou za nějakou dobu potřebovat novou práci. A co pak budou muset v první řadě dělat? Mluvit. V době, kdy se celý svět přesouvá do digitálu, vzbuzuje schopnost dobře mluvit u klientů sympatie. Na to je skvělý Networker. Těm, kdo přežijí a budou zase myslet na to, jak expandovat, jak se vrátit zpět do života, se bude hodit Matrix, Start Up a velký Genesis.